Home » Zahrady » Japonské zahrady
Japonské zahrady
20-03-2009, 09:44
Japonské zahrady jsou jedním z výrazných estetických prvků japonské kultury. Uchvacují i ty, jež se jinak o kulturu této země blíže nezajímají. Pravidla jejich tvorby se vyvíjela bezmála tisíc let a vykrystalizovala ve svébytný umělecký obor. Ačkoli se od zahrad západního typu velmi liší, takřka bez výjimky zaujmou každého, kdo má smysl pro krásu.
Václav Wiesner
Z historických pramenů vyplývá obecně přijímaný fakt, že kultura tvorby zahrad přišla do Japonska z Číny skrze Koreu spolu s taoismem a buddhismem. Nicméně určité základy už v Japonsku byly.
Japonské souostroví dosáhlo poprvé politické jednoty na přelomu 4 a 5. stol. n. l., kdy svazek silných kmenů získal nadvládu nad rody spravujícími svá dědičná území. Následně vzniklý politický útvar vešel do dějin jako stát Jamato. V této době vyznávali Japonci šintoismus (šintó čili cesta duchů), náboženství založené na kultu kami - nedefinovatelných přírodních sil, jež nebyly postižitelné lidskými smysly, a na kultu předků, jenž byl symbolem identity rodového a později kmenového společenství. Přírodní síly kami se mohly projevit v přírodním předmětu, např.kameni či proudu vody, nebo i v díle lidské ruky, a časem, spojením s kultem předků, nabyly antropomorfní i zoomorfní podoby. Šintoismus byl náboženstvím založeným na polytheismu a animismu a vyjadřoval závislost nejstarších zemědělců na přírodních jevech. Síly kami byly vzývány společenskými rituály se zpěvem, hudbou a tancem, jež se nazývaly macuri.
Z šintoistického období pocházejí první zmínky o rané formě zahrad čistě japonského původu. Japonština je označuje termínem niwa, který přetrval dodnes vedle rozšířenějšího sinojaponského výrazu teien. Oba mají tentýž význam - zahrada. Výchozím stádiem zahrad byla patrně šintoistická božiště, posvátná místa, která lidé vyhradili silám kami, aby se na nich mohly projevit. Taková místa byla esteticky upravena a rituálně očištěna, často vysypána pískem či štěrkem. Budoucí směr vývoje koncepce japonských zahrad můžeme hledat právě zde - v úctě člověka k mocným silám přírody.
První zmínka o příchodu buddhismu do Japonska pochází ze 4. stol. n. l., kdy se v Japonsku rozšířilo čínské písmo (tehdy forma fubito) a kdy s sebou přinesli buddhistickou nauku přistěhovalci z korejského poloostrova. Oficiálně se za rok seznámení s buddhismem považuje rok 536 n.l., kdy panovník jihokorejského státu Pekče poslal japonskému vládci mezi jinými dary i sochu Buddhy Šákjamuniho.
Právě přes Korejce proudily do Japonska kulturní vlivy pevninského světa, zejména z Číny. Cizí kulturní prvky Japonsko asimilovalo a přizpůsobilo si je v souladu se svými původními tradicemi. Tento proces se projevil ve všech kulturních odvětvích jakož i v umění tvorby zahrad. Historicky první záznam o zahradě pochází z 1. pol. 7. stol. n. l. (ačkoli zahrady existovaly již dříve): jde o zahradu s jezírkem vybudovanou na popud šlechtice Sogy no Umako, jenž byl ve styku s pekčskými vzdělanci a podporoval šíření pevninské kultury v Japonsku. Zahrada tohoto typu však patrně byla jednou z prvních, neboť Sogovy současníky zaujala natolik, že jejího stavitele obdařili titulem “ministr z ostrova.
Jedním z hlavních aspektů posuzování japonské zahrady je právě úcta k přírodním silám pramenící ze šintoismu. Tento prvek přetrval v základní koncepci velmi silně. Japonci stoicky akceptují pomíjivost živých organismů a obdivují jejich schopnost znovuzrození, což je příznačné pro všechny kultury vyznávající animistická náboženství. Na druhé straně mají hlubokou úctu k neživé přírodě, přetrvávající celá tisíciletí - např. k horám a říčním proudům. Zahrady byly vždy součástí pozdějších buddhistických chrámových komplexů a byly určeny k rozjímání. Prvek pomíjivosti a znovuzrození byl vyjádřen rituálem budování dočasných svatyň: na určeném místě byl postaven svatostánek, jenž byl po uplynutí dvaceti let stržen, spálen, a nahrazen jinou, architektonicky a účelem shodnou stavbou. Takový přístup je zejména v Japonsku logický. Příroda, stíhající obyvatele japonského souostroví pohromami ve formě zemětřesení, tajfunů a tsunami, svou sílu projevuje vskutku mocně. Není divu, že japonská architektura se těmto podmínkám přizpůsobila používáním lehkých a snadno nahraditelných stavebních materiálů. Výše popsaný rituál vychází z dříve běžné skutečnosti.
Na druhé straně známe japonský výraz sabi. Označuje omšelost získanou stářím, patinu. Japonci si cení předmětů, ať už přírodních objektů či děl lidské ruky, schopných přetrvat celá staletí a tisíciletí. Znaky omšelosti - např.kámen porostlý mechem a lišejníkem, ohlazený říčním proudem či kroky tisíců poutníků - mají značný estetický význam a jsou velmi vyhledávané.
Spolu s buddhismem přinesli Korejci do Číny nauku, nazývanou nepřesně čínskou geomantií - feng šuej, doslova vítr a voda . Ve zkratce tímto výrazem označujeme soubor náboženských a estetických pravidel, z nichž vycházeli architekti při zpracovávání vnitřního i vnějšího prostoru obytných budov. Japonci feng šuej přijali, aplikovali - a přetvořili. Svědčí o tom právě zahradnická příručka jednoho z prvních známých japonských zahradních architektů, jímž byl nepřímý potomek rodu Fudžiwara, Tačibana no Tošicuna (990 - 1074). Poněvadž nenašel uplatnění na politické scéně, realizoval se coby tvůrce zahrad a dosáhl značného věhlasu. Je autorem nejstarší zachované příručky zahradní tvorby Sakutej-ki, v níž cituje celé pasáže učení feng šuej. V porovnání s dobovými čínskými texty o feng šuej však vyplývá, že Tačibanovo dílo je přizpůsobeno japonské tradici. Z knihy vyplývá požadavek, aby tvůrce zahrady vycházel z přírody jako vzoru a podřizoval se jejím zákonitostem. Tento aspekt je jedním ze zásadních rozdílů východní a západní zahradní tvorby - ačkoliv dnes se již na západě uchytily trendy přírodních zahrad, přetrvává zde základní kánon přizpůsobení přírodních prvků zahrady umělému konceptu.
Vývoj japonské zahradní tvorby nespočíval v otrockém nahrazení původní koncepce importovanými vlivy, nýbrž je výsledkem jak splynutí obojího, tak řady nepřesností ve výkladu, jež posvěceny písemnou formou v celkové ideji jednou provždy zakořenily a staly se výchozím bodem pro nástupce Tačibany a jeho současníků. S trochou nadsázky lze říci, že mylné výklady cizích koncepcí mohly být částečně i úmyslem - kompromisem mezi obdivem k importovaným kulturním prvkům a potřebou udržet si zachováním vlastních, důvěrně známých tradic kulturní identitu.
Politický vzestup s sebou nesl také ekonomický růst, jenž se projevil - jako je to ostatně všude - v bohatství dvorů tehdejších vládců. Vzrostly požadavky na estetiku vnější i vnitřní úpravy obytných budov a hmotné prostředky umožnily vládcům tyto nároky uspokojit. Záleželo jim i na vzhledu okolí jejich paláců a zahrady již nebyly výsadou chrámových komplexů. Zmínky o prvních zahradních úpravách okolí domů šlechty pocházejí z 5. a 6. stol. n. l. Z období Asuka, Hakuhó a Nara (552 - 794) pocházejí zahradní skulptury, jež lze dodnes nalézt v některých regionech. Kromě kamenných fontánek jde i o mužské a ženské figury zcela nejaponského typu. Soudí se, že jde o hmotné důkazy přenosu kulturních prvků, poněvadž skulptury mají nejspíše korejský původ. Tento prvek byl však Japoncům příliš cizí, neboť se neujal a nepřetrval dlouho.
Inspirací pro tvorbu zahrad byla Japoncům úchvatná příroda jejich krajinně rozmanité vlasti. Šlechta se často snažila přenést do své blízkosti vzpomínku na oblíbenou scenérii. Odtud pochází i další ze zásad japonské zahradní tvorby - vytvořit pomocí minimálních prostředků na omezeném prostoru scenérii, jež evokuje skutečný rozsáhlý krajinný útvar. Proto kámen nahrazuje horu, potůček zobrazuje mohutný vodní tok a jezírko se stává oceánem. Zde musel zahradní architekt uspokojit nároky na co nejvěrnější zpodobnění vzoru a zároveň postupovat v souladu se zásadami feng šuej. Příkladem jedné z nejstarších zahrad, inspirovaných konkrétní přírodní scenérií, by snad mohla být zahrada prince Kusabeho (662 - 689); zachoval se popis zahrady s jezírkem a ostrůvkem, lemované skalkami napodobujícími mořské pobřeží. Jistá nepříliš věrohodná teorie přisuzuje naopak zahradě snahu o připomínku tzv. Vnitřního moře, přes něž měli do země Jamatai připutovat bájní předkové stavitele, zakladatelé japonského státu.
Přestože známým japonským specifikem jsou suché zahrady tvořené kameny, štěrkem a pískem, Japonci milují vodu v zahradní scenérii. Stala se součástí scenérie již v 8. stol. n. l., kdy v okolí tehdejšího hlavního města Heiankjó vzniklo mnoho překrásných zahrad. Oblíbeným prvkem bývalo jezero s ostrůvky, někdy spojenými můstkem. Zahrady s okrasnými jezírky byly nedílnou součástí rezidencí ve stylu šinden. Zmíněné suché zahrady vznikly mnohem později. Patrně z tohoto období pochází i technika vypůjčené scenérie, kdy zahrada zapadá do svého okolí a využívá přirozené přírodní útvary, které ji doplňují a završují výsledný dojem.
Na přelomu období Heian a Kamakura (794 - 1333) bylo zvykem vytvářet zahrady, světské i chrámové, jež měly symbolizovat Sukhávati, Západní ráj Amidy Buddhy. Tento typ zahrad se proto nazýval Čistá půda (podle stejnojmenné buddhistické sekty) nebo Ráj. Jednou z nich je zahrada v okrsku dnešního chrámu Bjódó-in v Udži nedaleko Kjóta, vybudovaná na pokyn Jorimičiho no Fudžiwara. Bohužel se nedochovala v původní podobě, proto není možné udělat si o podobě těchto “pozemských rájů” přesnou představu. Zahrady zejména kamakurského období byly velmi impozantní a bohaté. Estéti, hovící spíše prostému stylu, jim přiřkli přídomek japonské baroko a vyčítají jim přílišnou okázalost. Odrazem přesycenosti byl pozdější prostý, až minimalistický styl éry Muromači.
V období Nambokučó převzali od šlechty štafetu v budování zahrad mniši. Kláštery v té době vznikaly dál od měst, často na úpatích a svazích hor a zahrady, jež tehdy vznikaly, zdůrazňovaly horský ráz krajiny. Významným zahradním architektem té doby byl mnich Musí Sóseki. Jeho nejznámějším dílem je zahrada chrámu Saihódži, jež je příkladem čínského stylu nazývaného “deset království”. Zahrady tohoto typu v sobě harmonickým způsobem spojovaly deset různých scenérií a měly v návštěvníkovi vzbudit dojem, že prochází různými krajinnými celky. Součástí chrámových zahrad se ve zvýšené míře staly pavilónky, ne však kratochvilné jako v zahradách šlechty, nýbrž určené k rozjímání. Chrámové zahrady, často velmi rozlehlé, vytvářely rafinovaná zákoutí s důrazem na určitý prostý, ale výrazný detail, jenž měl upoutat myšlenky návštěvníka a přimět jej k rozjímání nad překvapivostí života. Zahrady té doby jsou silně spjaté s básnictvím - nejenže na nejkrásnější z nich pěli slavní poetové ódy, ale i zahradníci využili inspirace básní a snažili se ztvárnit ve svém díle oblíbené verše. Zahrada již v zárodku svého vzniku obdržela jméno, které se stalo plánem, ideou, jíž se zahradník snažil naplnit.
Období Muromači (1333 - 1573) zaznamenalo nový velký rozkvět zahradní tvorby. V té době došlo k těsnějšímu sepětí zahradní tvorby a malířství. Ideálem se stala zkratka a efektivní jednoduchost výrazu. Základní myšlenkou se stalo vyjádření vesmíru na omezeném prostoru. Právě z této doby pocházejí první zmínky o bonsajích a datuje se vznik suchých zahrad (kare sansui, doslova suché hory a vody). Popud k zakládání suchých zahrad lze hledat v ideálu přísné prostoty zenové filozofie, což dokazuje i fakt, že první z nich byly založeny v okolí rezidencí opatů, nevelkých domků ve stylu šoin. Šlo o takřka miniaturní zahrádky v zorném poli osoby sedící na verandě domku. Tvořily v podstatě přechod mezi interiérem a exteriérem. Tento typ zahrad zažívá znovuzrození v současné japonské zahradní architektuře, neboť urbanistický rozvoj diktuje hospodárné nakládání s veškerým využitelným prostorem. Architekt takové zahrady měl pojímat maličký prostor jako malířské plátno a maximálně využít minimální nabídku stavebních prvků. Suché zahrady se často spojují s uměním tušové malby.
V témže období vznikl i jiný typ zahrady, spojený se vzrůstem obliby čajového obřadu. Úkolem zahradního architekta bylo zpracování prostoru v sousedství čajového domku. Účastník čajového obřadu se měl před jeho zahájením zbavit všech rušivých myšlenek, jež by rozptylovaly jeho koncentraci. K tomu měl napomáhat zahradní úsek obklopující klikatou pěšinku vedoucí k čajovému domku. Oproštění se od světských starostí mělo zajistit okolí, připomínající prostou pěšinku v horách, kudy se ubírá chudý a pokorný poutník. Takové prostředí vyjadřuje výraz wabi, doslova omšelá chudoba, podle ideálu jenž vytvořil a šířil slavný mistr čajového obřadu a všestranný umělec Sen no Rjúkjú. V těchto zahradách nalezly uplatnění i zahradní doplňky nesoucí výrazné znaky sabi, například mechem obrostlé zahradní svítilny, mostní sloupky či náhrobní kameny.
Současná japonská zahradní tvorba využívá odkazu všech stylů, jež v průběhu vývoje japonské zahradní tvorby vznikly. Stejné oblibě se těší rozlehlé parky jako minimalistické zahrádky ve dvorech či v těsném okolí domů. Šintoistická tradice úcty k přírodě i pravidla feng šuej mají v zahradní tvorbě stále své nezastupitelné místo, aby ve vzájemném souladu přispěly k hlavnímu účelu stavby zahrady - vytvoření krásného a harmonického celku, v němž návštěvník alespoň nakrátko odhodí břemeno všednodenního života.