Bonsai klub CZ

Aktuality

Home » Archiv » Zanechej za sebou hořící dům

Zanechej za sebou hořící dům

20-03-2009, 09:38

Zanechej za sebou hořící dům

Soňa Thomová

Dům a orosená zem
Host a hostitel
Popíjejí spolu šálek čajev
V tichém rozjímání
V duchovním souznění (1)

• Nambóroku,
• báseň připisovaná čajovému mistru
• Sen no Rikjúovi (1522-1591)

Zahrady tichého mámení

Zahradnictví má v Japonsku tisíciletou tradici a vždy se pokládalo za umělecký obor stejně jako sochařství, malířství a literatura. Tak jako malíř lehkými tahy štětce načrtne krajinu a básník několika slovy stvoří verš, jenž nutí k zamyšlení, zahradník na omezeném prostoru ohraničeném hliněnou zídkou či bambusovým plotem z kamenů, trávy, vody, písku, stromů a keřů navodí iluzi přírodní scenérie, jejímž spolutvůrcem je nejen divák, ale i sama příroda. Omývá zahradu deštěm, jenž s lehkým šumem čeří hladinu, aby se v jiskřivém slunci vše rozzářilo drobnými křišťálovými korálky. Na podzim překrásně zbarví koruny stromů a zeleň trav a mechů zpestří tlumenými barvami spadaného listí. V zimě zahradu zahalí pokrývkou bělostného sněhu a na jaře oživí větve stromů a keřů něžnými odstíny křehkých květů.

V japonském pojetí člověk není pánem přírody, ale její přirozenou součástí. A nebývá pokládán za stvořitele zahrady, ale pouze za spolutvůrce, jenž ruku v ruce s životodárnou přírodou vytváří trojrozměrný obraz dokonalé harmonie a souznění s okolní krajinou.

Japonských zahrad je mnoho druhů. V snivém a nostalgickém období Heian se budovaly rozsáhlé palácové zahrady. Učení sekty zen s sebou přineslo zahrady meditační. Poklidné období Edo se projevilo budováním rozlehlých okružních zahrad…

Záblesk slunce ve vodní nádržce…

Svébytnou kapitolou jsou čajové zahrady - rodži. Staly se neodmyslitelnou součástí čajového rituálu. Proslulí čajoví mistři do nejmenších podrobností promýšleli nejen volbu čajového náčiní a sebemenší pohyb při přípravě čaje, ale stejnou péči věnovali výstavbě čajového domku a zahrady, která ho obklopuje.

Aby člověku pomohli dospět k duševní harmonii a souladu s okolním světem, vypracovali čajoví mistři rafinované postupy. Čajový domek - sóan (v překladu chatrč z trávy) má zpravidla navodit atmosféru poustevny ukryté hluboko v horách a zahrada představuje stezku, která nás k ní dovede. Během této cesty účastníci obřadu osvobozují s vou mysl od světských záležitostí, odpočívají a těší se z prostých maličkostí, kterými je hostitel či zahrada překvapí. Zábleskem slunce ve vodní nádržce, několika červenými javorovými listy na sytě zelené skvrně mechů či ladnou křivkou věci tak prozaické jako je bambusové koště na zametání zahrady, kterým nám hostitel připomíná, že naší návštěvě věnoval patřičnou péči. Taktní a nenápadná péče o hosta je jedním z klíčových aspektů čajového obřadu.

Rodži - znamená orosená cesta

Rodži je cesta
Vzdálená od rušného světa
a jeho mnohých strastí.
Jak tato cesta odstraní
prach z vaší duše? (2)

• Nambóroku,
• báseň připisovaná čajovému mistru
• Sen no Rikjúovi (1522-1591)

Zanechejme za sebou svět, jenž se v buddhistických pojmech nazývá hořící dům a orosenou cestou - rodži, zavítejte alespoň na okamžik do krajiny čistoty a zjevení, tak jak nám to umožnili čajoví mistři. Důležitým prvkem je brána, která má navodit poklidnou venkovskou atmosféru, jejímž překročením odkládáme světskou pýchu a ocitáme se ve světě prostoty a skromnosti.

Zahrada se obvykle dělí na dvě části oddělené jednoduchým plotem a dřevěou rustikální brankou. Mají být k sobě v protikladu. Je-li vnější část plná slunečního světla, vnitřní se utápí v chladivém stínu. Páteří zahrady je stezka dlážděná kameny vybíranými a rozmístěnými s velkou pečlivostí. Zvláštní technikou použitou v čajových zahradách jsou létající kameny - tobiiši. Určují délku a tempo vašich kroků a svým mírným vyvýšením nad povrch stezky chrání nohy před vlhkostí z deště či rosy. O tom, jaké úsilí se věnovalo uměleckému a filozofickému vyznění kamenné stezky vypráví následující příběh:

Kdysi jeden daimjó požádal Rikjúa, aby vybudoval čajovou zahradu. Když pak viděl, jak slavný čajový mistr dlouho vybírá nášlapné kameny a ještě déle přemýšlí a zvažuje, jak je umístí, nevycházel z údivu. Po pravdě řečeno, zdálo se mu to poněkud přehnané. V nestřežené chvíli jeden z kamenů nepatrně posunul. Snad o jeden či dva centimetry. Když se Rikjú vrátil ke svému dílu, bez zaváhání dal kámen zpět na místo, kde, jak byl přesvědčen, kámen nejlépe vynikne a “jeho duše promluví”.

K osvětlení stezky slouží jednoduché kamené lampy - tóró, které na vás zapůsobí svým tajemným a specifickým kouzlem. Duši i tělo symbolicky očistíte u nádržky s tekoucí vodou umístěné ve vnitřní zahradě. Vodní nádržky zvané cukubai či čózubači jsou různých tvarů, vždy však velmi promyšleně umístěné. Půvabně omšelé zvnějšku, úzkostlivě čisté zevnitř. Malá odbočka nás zavede k sunaseččin - ústraní písku a sněhu. Pod tímto poetickým názvem se skrývá záchod - místnost nanejvýš prozaická, avšak svým provedením velmi estetická s lehkou připomínkou lidského sepětí s koloběhem života a přírody.

Ve vnější zahradě bývá jednoduchý přístřešek s lavičkou, soužící nejen k odpočinku mezi různými ději čajového obřadu, ale také jako čekárna, z níž vás hostitel vyzvedne a odvede k čajovému domku. Těsně před prostou venkovskou chatrčí vkročíte na poslední výrazně vyvýšený balvan noriiši - kámen po kterém se stoupá vzhůru. Záměrně nízkým vchodem vejdete do prostého království čajových mistrů, kde, jak řekl čajový mistr Takuan: “…je přítomno cosi, co čajovou místnost zcela prostupuje navozuje harmonický soulad mezi všemi, kdo do ní vstoupí.”

Z čajového obřadu Z čajového obřadu

Souprava k přípravě čaje mačča Souprava k přípravě čaje mačča

Interiér čajového domku v Udži Interiér čajového domku v Udži

Dívka v čajovém zákoutí v zahradě kláštera Enkakudži v Kamakuře Dívka v čajovém zákoutí v zahradě kláštera Enkakudži v Kamakuře

Cesty čajových mistrů

Cestička rodži měla přerušit spojení s vnějším světem, vyvolat nové vjemy, a umožnit tak plné vychutnání estetiky čajové místnosti. Ten, kdo tuto cestu prošlapal, nemůže zapomenout, jak kráčel v šeru stromů a keřů proti pravidelné nepravidelnosti nášlapných kamenů, pod nimiž leželo suché borovicové jehličí, jak procházel kolem mechem pokrytých kamenných luceren a jeho duch se přitom povznesl nad běžné uvažování…

Nálady a pocity těch, jenž kráčeli po rodži, se odlišovaly podle toho, kdo z čajových mistrů ji stvořil. Někteří, jako Rikjú, trvali na osamělosti. Další, jako Kobori Enšú, hledali jiné vyznění…(3) říká literát a velký znalec japonské kultury Kakuzó Okakra ve své Knize o čaji.

Každý z čajových mistrů vložil do tvorby zahrad, obklopujících čajové domky, kus své filozofie a pojetí čanoju. Čajové zahrady, stejně jako čajové domky, průběhem let a různých vlivů trochu změnily svou tvář, ale účel-zbavit člověka strastí všedních dnů, potěšit jeho mysl, nalézt krásu a hodnotu ve věcech zdánlivě všedních - zůstal stejný.

Často se jedná o drobné změny. Například mistr Sókju umístil nádržku na vodu hned vedle lavičky, kde hosté čekávají na příchod hostitele.

V Nambóroku to Rikjú komentuje následovně:

V případě neformálního stylu (wabicha) je vůbec nejdůležitější nanosit vodu do zahrádky. Je to úplně první věc, kterou musí hostitel udělat. Host si hned poté, co vejde do zahrádky, umyje ruce v nádržce na vodu, jež slouží k tomu, aby se host i hostitel očistil od prachu a špíny tohoto světa… Hostovo srdce se nemůže těšit vodou, o níž neví, kdy byla nalévána. Je proto lepší nabrat čerstvou vodu přímo před zraky hosta. Ovšem nádržka podle návodu Sokjúa musí být naplněna vodou ještě před příchodem hostů. V případě běžně rozšířené nádržky, nacházející se v čajové zahrádce nebo pod stříškou u vchodu, ji mistr naplní vodou až poté, co hosté zaujmou svá místa na lavičce… (4)

Rikjú byl velmi uznávaným zahradním architektem. Jeho zahrady, stejně jako styl čajového obřadu, v sobě nesou principy wabi. Aby navodil atmosféru hlubokého lesa uprostřed hor, obklopil čajový domek stromy a keři, mezi nimiž se půvabně vine stezka stoupající k čajovně. Přítmí plné tajemných stínů dávalo prostor pro iluzi blízkosti malebného opuštěného chrámu či zapadlé vesnice.

Na rozdíl od Rikjúa, čajoví mistři Furuta Oribe a Kobori Enšú zavedli do zahrad geometrické linie a čajový domek prosvětlili. Rikjú s oblibou u cesty vysazoval květiny jako připomínku ročního období, Oribe a Enšú cestu lemovali keři sestříhanými do různých tvarů. Rikjú prosazoval názor, že čajová stezka musí být z šesti dílů účelná a ze čtyř dílů krásná, Oribe si naopak myslel, že má být především krásná a jen ze čtyř dílů účelná. Rikjú miloval starobylé a omšelé lucerny, Orbe jim vtiskl novou tvář. v jeho pojetí dostaly jednoduchý tvar připomínající křesťanský kříž.

Umělcova květina

Čajové zahrady, stejně jako čanoju, jsou uměním plným skrytých symbolů a jemných náznaků. Nechejme promluvit příběh o Rikjúovi a jeho zahradě v rodné Sakai, jak jej zaznamenali manželé Hrdličkovi ve své knize Umění japonských zahrad:

Zahrada byla na svahu nad mořem. Když ji Rikjú dokončil a pozval do ní první hosty, byli všichni překvapeni tím, že mistr zastínil výhled na moře stromy a keři. Teprve když se po chvíli naklonili nad nádržku s vodou, a spatřili v mezeře mezi stromy problesknout pruh mořské hladiny, pochopili mistrův záměr. Rikjú chtěl, aby si uvědomili, jak těsný je vztah mezi nepatrnou troškou vody v nádržce a nekonečným oceánem… (5)

Originální a promyšlené scenérie, do nichž zahradní umělci promítli své pocity a filozofické názory, se nazývaly umělcova květina. V těchto kompozicích muselo být vždy něco utajeného, nedokončeného. Objevení skrytého poselství umožňuje návštěvníkovi zahrady, aby se z pouhého diváka stal spolutvůrcem díla.

Traduje se, že při budování zahrady v Sakai se Rikjú inspiroval půvabnými verši básníka Sógi:

Záblesk pramínku vody v zahradě
na chvíli připomene
široširé mořské pláně (6)

Zahrada Kacura aneb Cesta k nesmrtelnosti

Jak už bylo dříve řečeno, vynikajícím tvůrcem zahrad byl i Kobori Enšú. Připisuje se mu jich hodně, ale jen u několika to lze historicky doložit. Mezi nejznámější patří čajová zahrada Končiin v areálu kláštera Nanzendži nebo Kóhóan - čajová zahrada s domkem v klášteře Daitokudži. Vliv měl i na vybudování okružní zahrady kolem slavné císařské vily v Kjótu, v níž jsou uprostřed zeleně postaveny čtyři jednoduché a elegantní čajové domky. Dalo by se tedy říci, že rozlehlý areál je soustavou skvostných čajových zahrad.

Vila, stejně jako zahrada, která ji obklopuje, vznikla v první polovině 17. století na podnět císařova bratra prince Tošihita (1579-1629), vzdělaného aristokrata a velkého ctitele staré literatury. V té době žil císařský dvůr stranou politického dění, v zemi vládli šógunové mocného rodu Tokugawa a princ Tošihito do zahrady promítl své pocity a filozofii: nostalgické hledání zašlé císařské slávy a ztraceného životního stylu. Kacura bývá pokládána za poslední mistrný tah štětcem, jímž se uzavírá vývoj umění císařského dvora. Tak jako jiné císařské zahrady té doba byla nádherným divadelním jevištěm, na kterém zjemnělá šlechta hrála svou do detailu vypracovanou roli, na hony vzdálenou okolní realitě. Vila Kacura Vila Kacura

Kromě barvitých slavností se v zahradě odehrávaly i čajové obřady. V jednoduchém otevřeném stavení pokrytém došky návštěvníci čekali na hostitele, který pro ně přicházel, až když byly přípravy k čajovému obřadu skončeny. Vedl je po stezce, jež se vinula kolem členitého jezera, k některému z čajových domků. Kameny zvané šlapáky určovaly rytmus kroků a zpomalovaly chůzi tam, kde si tvůrce zahrady přál, aby si návštěvníci povšimli zvláště rafinovaných výhledů.

K nejproslulejším zahradním kompozicím patří Most bohů - Ama no hašidate, zminiaturizovaná přírodní scenérie vytvořená podle skutečné pískové kosy vybíhající do moře, která je považována za jedno z nejkrásnějších míst Japonska.

K půvabné čajovně Šókintei - Pavilonu borovice a loutny, o níž se traduje, že je dílem Kobori Enšúa, vede lávka z kamenného monolitu. V blízkosti úzkého můstku, jehož záměrem bylo zklidnit tempo kroku a tím i mysli, se nachází nagare no čózu - místo omývání v proudu, kde se účastníci čajových obřadů symbolicky omývali a připravovali svou duši na nevšední zážitek. V souladu s Enšúovou snahou o těsné a přirozené sepětí architektury a zahrady se z Pavilonu borovice a loutny otevírají nejkrásnější výhledy na jezero a přilehlé okolí…

Zbývající tři čajové domky nechal vybudovat Tošihitův syn Tošitada. Každý z nich má svou svébytnou atmosféru a půvab. Šókatei - Domek radosti z květů leží na ostrovní vyvýšenině. Odtud hosté při čajových obřadech vyhlíželi do okolí a radovali se z krásy a vůně kvetoucích sakur, azalek a vistárií.

Čajový pavilon Šókintei v zahradě vily Kacura Čajový pavilon Šókintei v zahradě vily Kacura

Neformální styl čajového obřadu, wabiča, se odehrával v Domku úsměvů - Šoiken, elegantní replice rolnického stavení v romantickém hlubokém jezerním zálivu. K večerním čajovým schůzkách sloužil malebný Gepparó - Pavilon měsíčního srpku, jehož název byl inspirován veršem slavného čínského básníka a velkého milovníka zahrad Po Ťui-ho (722-846)

Měsíční srpek perla
zapadlá do lidského srdce

Tady se za podmanivých nocí pořádaly téměř magické čajové rituály, při nichž hosté i hostitel pozorovali měsíční odlesky chvějící se na temné jezerní hladině.

Kacura, jejíž podobu významně ovlivnilo estetické cítění čajových mistrů, patří k vrcholům japonské zahradní tvorby. Celý prostor je dokonale vyvážen, každý detail harmonuje s celkem. Vytváří téměř ideální životní prostředí bez zřetelného předělu mezi budovami a zahradou. Je jedinečným poselstvím kultury bydlení přesahujícím věky.

Vysvětlivky:

1. Překlad z knihy “The Japanese Way of Tea”, Sen Soshitsu XV., vydala University of Hawai’i Press, Honolulu 1998
2. Překlad z knihy “The Japanese Way of Tea”, Sen Soshitsu XV., vydala University of Hawai’i Press, Honolulu 1998
3. Kakuzó Okura, “Kniha o čaji”, z angl. originálu “The Book of Tea” vydaného nakl. Kenjúša v Tokiu přeložila Dita Horáková. Vydaly Brody, Praha, 1999
4. “Nambóroku aneb zápisky mnicha Nambóa”, přeložila Eva Havlicová. “Čtení k čaji”, vydala Orlická galerie, 1992
5. Zdeněk Hrdlička a Věna Hrdličková, “Umění japonských zahrad”, nakl. Argo, Praha 1998
6. A. L. Sadler, “Cha-no-yu”. Nakladatelství Charles E. Tuttle, Vermont + Tokio, 1973. Verše z japonštiny přeložila Alice Kraemerová

Dočetli jste úryvek z publikace PŘÍBĚH ČAJE, kterou vydá nakladatelství Argo v září letošního roku. Autoři Soňa, Zdeněk a Michal Thomovi se v ní zabývají kulturní historií čaje v Číně, Japonsku a Indii i jeho šířením do dalších zemí. Podstatnou část knihy věnují pěstování, výrobě a přípravě čaje. Kniha bude obsahovat více než 300 barevných ilustrací a poskytne velice široký a barvitý pohled na svět čaje.

Fotografie z archivu Z. Thomy