Bonsai klub CZ

Aktuality

Home » Archiv » Řez a zaštipování borovic

Řez a zaštipování borovic

20-03-2009, 09:34

Ing.Karel Jan Štolc, CSc.

Z hlediska vyššího stupně bonsajistiky bonsajista této úrovně pracuje s vědomím fyziologické celistvosti rostliny - především ovládá, řídí, využívá meristémy, manipuluje jimi, ovlivňuje jejich funkci a pracuje s nimi, ovládá a řídí známé fysiologické procesy a hladiny růstových látek v celém rozsahu, který lze použít, tak, aby jakákoli rostlina v jeho rukou byla živým plastickým materiálem predikovatelných vlastností a reakcí, s perspektivou desetiletí i staletí.

V pojetí fyziologické celistvosti rostliny je tedy jakékoli tvarování bonsají založeno v podstatě především na práci s meristémy, a to zejména s meristémy pupenovými, na hladině a dynamice promočních i inhibičních růstových látek a reaktibilnosti na změnu jejich kvazirovnováhy a na regeneračních schopnostech rostliny. Všechny bonsajistické tvarovací a další metody jsou jen technikami využívanými ve smyslu výše zmíněných znalostí podřízenými myšlence autora. Proto tento článek byl pojat poněkud méně obvyklým způsobem a diskutuje téma především z naznačených hledisek. Předem je však nutné říci, že celou tuto v podstatě velice jednoduchou otázku lze jen velice komplikovaně a obtížně vysvětlit. Ostatně i vlastní podstata teorie relativity je velice jednoduchá......

Do problematiky řezu borovic je nutno zahrnout:

• hrubý řez kořenů - základní ztvarování kořenů
• udržovací řez kořenů - pravidelný řez
• hrubý řez - základní tvarovací řez nadzemní části
• jemný řez - dotvarování a udržovací řez
• zaštipování zelených výhonů
• odstraňování jehlic

Jako základ řezu borovic je nutno uvést některé skutečnosti z morfologie a fysiologie borovic, neboť z nich všechny uvedené a další techniky vycházejí.

Borovice patří mezi rostliny z řádu Coniferales čeledi Pinaceae rodu Pinus. Pro rod Pinus je typická tvorba pryskyřice a životní závislost na kořenové mykorrhize. Tvorbu pryskyřice je nutno vzít v úvahu při hlubším nebo základním řezu borovic. Mykorrhizu nahrazující u borovic kořenové vlášení je spolu s dynamikou jejího rozvoje během roku nutno mít na mysli při přesazování a řezu kořenů. Pro účely bonsajistiky je mimořádně důležitá znalost umístění a dynamiky aktivity meristematických pletiv a tvorby pupenů s jejich topografií a životností a z nich vycházející morfogenéze prýtů. Z toho je nutné vycházet při tvarovacím základním i jemném řezu a zaštipování bonsají z borovic i odstraňování jehlic.

Zelený právě vyrašený výhon je tvořen makroblastem a brachyblasty. Makroblast je prýt končící terminálním pupenem. Na makroblastu vzrůstají ve šroubovici primární jednoduché jehlice - fylomy. Zatímco u modřínu, cedru a pamodřínu jsou fylomy ve tvaru zelených jehlic s plně vyvinutým asimilačním aparátem, u borovic jsou většinou tyto fylomy pouze blanité, šupinovité, často opadavé. Nicméně zelené fylomy, jako má modřín nebo cedr, mají přesto i některé borovice (např. juvenilní stadia P. pinea připomínající spíše sivý smrček nežli borovici nebo P. silvestris ´Globosa viridis´, kde částečné podzimní prorašení pupenů je tvořeno právě jednoduchými zelenými jehlicemi fylomů, a to díky narušené apikální dominanci tohoto kultivaru vedoucí navíc i k zahušťování a kulovitému nehierarchickému větvení). V paždí těchto fylomů vyrůstají brachyblasty. Brachyblast je velice zkrácený prýt se svazkem jehlic a centrálním brachyblastovým terminálním pupenem (je nejzřetelnější modřínu, cedru a pamodřínu, jehož je obdobou).

Inhibiční vliv terminálního meristému (pupenu) prýtu způsobí, že z laterálních meristémů (pupenů) v paždí fylomů na prýtu nejvýše postavených se nevyvinou brachyblasty, ale úžlabní laterální pupeny, které proraší až v příštím roce (pokud nesetrvají v latenci) a vytvoří po prorašení přeslen větví. Ještě výše na prýtu se fylomy metamorfují v pupenové šupiny, chránící apikální meristém a pupen prýtu, který proraší až o rok později. Tyto pupenové šupiny se vytvářejí i na přeslenových pupenech. Nad nimi se tvoří terminální pupen s primordii nového prýtu. Fylomy, které se nacházejí mezi bazálními pupenovými šupinami vlastního prýtu a horními pupenovými šupinami terminálního pupenu a případně přeslenových pupenů, vytvářejí v paždí primordia pupenů, z nichž se vyvinou další rok brachyblasty. Na spodu brachyblastů je několik poševních šupin, které jsou vlastně pupenovými šupinami brachyblastového pupenu a pocházejí z metamorfovaných brachyblastových fylomů. Ty vytvoří blanitou pochvu brachyblastu nápadnou např. u P. mugo. nebo P. nigra. Celý tento scénář se u borovic stále ještě odehrává skrytě v uzavřeném pupenu. V době rašení spadnou pupenové šupiny a vyraší prýt s již většinou odumřelými fylomy ale zato s brachyblasty s hotovými základy jehlic a středovými pupeny. Rašící výhon je tedy dva roky starý.

Znovu je nutné zopakovat průběh tvorby terminálního pupenu: stadium prýtu - letorostu s jednotlivými fylomy, které je u modřínu v dalším roce následováno vývojem brachyblastů z laterálních pupenů za některými jednotlivými fylomy, je u borovic skryto v pupenu, jenž má dokonce v té době vyvinut základ dalšího terminálního pupenu (a přeslenových), který bude rašit až o jeden rok později. Při jarním rašení jsou tedy tzv. "svíce" (otrocký překlad anglického "candle") vlastně vývojově dva roky staré - jsou identické s v brachyblasty prorašujícím loňským letorostem modřínu. Z toho plyne řada důležitých věcí. Všechny struktury a zejména pupeny tohoto rašícího letorostu jsou mnohem více inhibovány (dva roky), nežli pupeny nového letorostu modřínu: část zainhibovaných pupenů pak zůstává trvale v latenci.

Pupeny většiny borovic mají krátkou životnost. Životnost pupenů je druhovou vlastností a většinou není delší jak 2 - 5 let. Výjimku tvoří např. P. arristata a P. longaeva, P. rigida a pod. jejichž pupeny jsou životné i po desítce let. U P. rigida zůstávají nevyrašené pupeny jako adventivní pupeny zarostlé ve dřevě a prorůstají pouze o letokruh, aniž by vyrašily, a pak i pro mnoha desítkách let náhle proraší z kmene. U P. Longaeva latentní pupeny vyraší teprve tehdy, když se vzdálí za zónu inhibičního vlivu terminálního pupenu větve, což může znamenat vzdálenost i 10 - 15 ročních přírůstků, tedy vyjádřeno v rocích po 10 - 15 letech. Narušením normálních korelačních vztahů lze jejich životnost prodloužit. (Životnost pupenů se chová obdobně jako promlčecí lhůta.)

Brachyblast nese 2, 3, 4 nebo 5 jehlic, jejichž společný průřez tvoří kružnici (např. P. sivestris 2, P. rigida 3, P. cembroides var. parrayana 4, P. parvifolia 5 a dokonce jehlici jednu vzniklou srůstem dvou jehlic P. cembroides var. monophylla). Jehlice mají obvykle životnost 2 - 6 let, i když některé druhy borovic drží jehlice i více jak 15 let (např. P. longaeva). Mezi jehlicemi je ukryt terminální pupen brachyblastu, který je již v době rašení značně zainhibován.

Pupeny s nimiž se u borovic pracuje především jsou tyto: terminální pupeny, přeslenové pupeny bdící a zapomenuté, brachyblastové bdící a zapomenuté, adventivní (zcela nahodilé proto nepredikovatelné).

Hrubý řez kořenů

Hrubý řez kořenů je základním tvarovacím řezem kořenového systému. Kořenový systém borovic se skládá z kůlového kořene (někdy), kotevních kořenů, silných kořenů, jemného kořání a metamorfovaných kořenových špiček (díky růstovým změnám způsobených mykorrhizou) a mykorrhizy.

Kůlový kořen je nutno ve většině případů odstranit, neboť vadí při přesazení do plochých misek. U kaskád s hlubokými úzkými miskami jej lze ponechat a zajišťuje pak větší stabilitu rostliny v misce. Kotevní kořeny je nutno pečlivě vybrat vzhledem k velikosti bonsaje a misky. Musí zajistit stabilitu bonsaje v misce. Jsou základem veškerého jemnějšího kořání. Silné kořeny, které nemají kotevní funkci lze odstranit zcela, pokud se tím příliš neredukuje objem jemného kořání. I silné kořeny je možno tvarovat drátem jako větve. Je však nutno velmi opatrně je ohýbat. Pokud se jejich dřevo natolik rozhoužví, že se rozvlákní, pak takový kořen snadno hnije a hniloba pak může napadnout celou rostlinu. Totéž platí i o zalámaných kořenech. Rány lze s výhodou zatřít stromovým balzámem, pokud není nutno využít sací kapacity ran (u příliš redukovaného kořenového systému - pak alespoň natřít kaší z dřevěného uhlí a práškového stimulátoru).

Silné kořeny je nejlepší sesazovat na rozvětvení menšího kořene a neponechávat zde pahýly. Neobrostou ale spíš zahnijí. Při nutnosti hlubokého zásahu do kořenového systému doporučuji nespěchat, zasadit borovici do velkého kontejneru a rozložit redukci kořenů do několika let ( i 10). Řezat kořeny lze kdykoli, ale vždy je lepší tyto zásahy provádět v plné životní aktivitě borovice - tedy od počátku rašení do poloviny září. Po hlubším zásahu do kořenové soustavy ponechat co nejvíce pupenů - co nejmenší zásah to source (zdroj, producent, objem či kapacita produkce) promotorů kořenění.

Jinou otázkou je přesazování rostliny z volné půdy s poškozenou kořenovou soustavou a její řez nutný pro upravení rovnováhy mezi transpirační plochou a kapacitou kořenového aparátu. Řez kořenů je zde téměř vždy spojen i se zásahem do nadzemní části. Vzhledem k tomu, že borovice je životně závislá na mykorrhize (na symbiotických houbách nahrazující jí sorbční kapacitu kořenového vlášení a zároveň chránící souvislou vrstvou jako tzv. mantl kořeny před infekcí parazitických mikroorganismů), jejíž vývoj je závislý na metabolitech borovice, zejména na růstových látkách produkovaných nadzemní částí, je třeba vzít při řezu nadzemní části v úvahu i důsledky pro kořeny. Nedostatek růstových látek produkovaný terminálními a meristémy může znamenat liknavý rozvoj narušené mykorrhizy a tím zpětně špatné ujmutí přesazené rostliny. Proto by se měla nadzemní část redukovat pouze o minimální nutnou část a zachovat co nejvíce pupenů, produkujících růstové látky.

Protože rovnováha mezi nadzemní částí a kořeny se týká v tomto případě zejména rovnováhy mezi schopností příjmu vody a jejím výdejem transpirací, je možné vyrovnat do určité míry handicap kořenů omezením transpirace zvýšenou vlhkostí vzduchu, například foliovou buňkou. Vlastní přesazení by mělo probíhat v období růstové aktivity, kdy nejrychleji dojde k rekonstrukci kořenového aparátu i mykorrhizy. Ze stejného důvodu nedoporučuji při razantním zásahu do kořenové hmoty současně zaštípat rašící nebo vyrašené pupeny či zakracovat letorosty. Při nutnosti snížit radikálně transpirační plochu nadzemní části je lepším řešením odstranit nadbytečné množství dospělých jehlic, ale nových výhonů a hlavně pupenů se nedotýkat. Přitom je třeba mít na mysli, že větev zcela zbavená jehlic odumře. Prořezání a zaštipování lze pak odložit až na následující rok nebo lépe ještě o jeden rok později. Při demonstracích obvykle vše proběhne naráz a existence rostliny je tím velmi ohrožena.

Udržovací řez kořenů

Udržovací řez kořenů je důležitým pravidelným opatřením zajišťující dobrý zdravotní stav bonsaje. Velmi často se traduje, že zakrslý růst bonsaje je způsoben neustálým zakracováním kořenů. Vychází se z předpokladu, že kořeny živí rostlinu, nebo že svými růstovými látkami stimulují růst nadzemní části. A tedy, pokud budeme neustálým zakracováním kořenů likvidovat určitou část source těchto látek, nadzemní část skutečně z nedostatku těchto látek sníží růst. Jenže k tomu u bonsajistů nedochází, pouze snad u zmatených začátečníků. Ostatně, s bonsají která vůbec neroste nebo roste velice spoře (kromě mame bonsají) jsou obrovské problémy - ilustrace: jak lze tvarovat bonsai, která má mizivé přírůstky? Paradoxně bonsai s pravidelně řezanými kořeny roste lépe a s větší intenzitou nežli bonsai, jejichž kořenů si nevšimneme desítky let.

Tento paradox spočívá ve skutečnosti, že kořenové růstové látky jsou produkovány především kořenovou špičkou. Čím větší počet těchto špiček kořenový systém má, tím větší je source těchto růstových látek. V omezeném objemu misky je (nebo má být) půda, půdní plyny, půdní vláha, kosterní kotevní kořeny, jemné kořeny, kořenové vlášení (u borovic jemné kořání). Kořenové špičky rostou a pletiva, která byla před několika dny kořenovou špičkou stárnou a ztrácejí svou aktivní schopnost - (ignorujeme-li jejich metabolickou aktivitu) stávají se pouhými "ropovody". Čím větší objem těchto ropovodů v misce je, tím méně toho ostatního a hlavně kořenových špiček se sem vejde a klesá tak source růstových látek a konsekventně s tím i růst rostliny. Kotevní kořeny zajišťují, aby bonsai v misce stála, nelze je bohužel zlikvidovat. Pravidelnou redukcí jemného kořání se po jejich řezu uvolňuje prostor pro nové kořenové špičky větvících se kořínků regenerující kořenové soustavy a stoupá source kořenových růstových látek a tím i intenzita růstu celé rostliny, která snadno dohoní ztrátu vzniklou dočasnou redukcí source řezem kořenů.

U borovic je trochu složitější situace, protože velký podíl produkce těchto látek (ale i vody a živin) zajišťuje mykorrhiza, jejíž hyfy neustále prorůstají a slídí půdou, ale současně stále odumírají a znovu obsazují prostor po odumřelých hyfách (proto může růst borovice na sterilních půdách nebo v místech s minimálním objemem půdy). Při řezu kořenů borovice není na závadu jejich opatrné ošetření proti infekci (nezničit mykorrhitické houby) a stimulace tvorby nový kořenů exogenními růstovými látkami a podpora rozvoje mykorrhizy (např. stimulační pudr + drcené dřevěné uhlí + B vitamíny). "Plíseň" na kořenech obvykle není choroba, ale známkou dobrého zdravotního stavu rostliny - nelikvidovat!

Hrubý řez koruny

Hrubý řez koruny borovic nikterak nevybočuje svými zásadami z klasického schematu řezu bonsají. Pokud jsou rány ošetřené, je možno tento zásah provést kdykoli. Řez v zimním období bez zásahu do kořenové hmoty stimuluje následující aktivaci a tvorbu pupenů. Je to dáno porušením rovnováhy systému source a sink (spotřebitel, spotřební kapacita, objem spotřeby) růstových látek, a to zvýšenou relativní hladinou kořenových růstových látek vzniklou zredukováním jejichsinku. Pokud je nutné provést současně řez kořenů, je lepší vždy provést tento zásah po začátku vyrašení výhonů - v plné fyziologické aktivitě rostliny. Základní hluboký tvarovací řez borovic lze provést v jakémkoli ročním období. V době plné mízy v době rašení a plného růstu však dochází k velkému výronu pryskyřice, bez ohledu na to, zda je rána kryta plastickými balzámy a tmely, latexem, štěpařským voskem nebo jiným krycím materiálem, neboť pryskyřice se do rány dostává pod tlakem.

Pryskyřice má za cíl ránu zakrýt proti vnikání choroboplodných zárodků. Je to přirozený hojivý systém. Pokud je cílem, aby rána co nejrychleji zacelila, není zalití rány pryskyřicí na závadu. Je třeba jen zabránit tomu, aby pryskyřice nepokryla partie bonsaje, které by mohla vzhledové poškodit. Ztvrdlá pryskyřice může zabránit rychlému zavalení rány nebo deformovat vzhled kalusu. Je-li jí více, je lepší ji po čase seškrabat. Množství pryskyřice může být překvapivé velké a liší se dle druhu (dokonce prehistorická třetihorní P. succinifera ronila tolik pryskyřice, že její fosilizací vznikly hroudy jantaru). P. resinosa roní velké množství pryskyřice, P. mugo relativně málo. Podle doby řezu a druhu borovice je pryskyřice řidší a tekutější (P. strobus), pryskyřice jiných hustší, viskoznější (P. nigra), zjara je pryskyřice při stejné teplotě řidší nežli v létě. Pokud se však jedná o sabamiki nebo jin, pak i přes to, že tyto partie mrtvého dřeva vyschnou, z jejich báze může i přes pruh dřeva širší nežli 1 cm prosakovat pryskyřice. Jeli třeba mrtvé dřevo vybělit polysulfonovými kyselinami do stříbřitého vzhledu starého mrtvého dřeva, pak je to problém, protože tyto partie v podstatě vybělit nelze a ruší vzhled bonsaje. Proto se často partie mrtvého dřeva vytvářejí v době minimální fyziologické aktivity rostliny - na podzim a v zimě, i když právě v této době lze sloupnout kůru ze osy nejobtížněji.

Jemný řez

Jemný řez borovic umožňuje vytvořit na kosterním větvoví strukturu zavětvení, odpovídající představě autora. Pracuje se s drobnějšími větvemi a řez zasahuje do "neolistěných" partií větví. Zatímco u listnáčů existuje mnoho mechanismů, které umožňují v aktivním stádiu růstu vyrašení "zapomenutých" pupenů a zavětvení i z pahýlu větví, u borovic větev bez jehličí téměř vždy odumírá. Při zpětném řezu větví je nutno na tuto skutečnost pamatovat. Pokud je třeba vysoukanou větev zakrátit a není na co, pak je nutno nejdříve postupným zakracováním podpořit vývoj "zapomenutých" pupenů až do jejich prorašení a pak je teprve možné takového nového výhonu použít jako náhradní větve, na níž se nežádoucí část osy zkrátí. Přitom je dobré využít apikální dominance potlačující v růstu veškeré partie rostliny, které jsou relativně níže postavené. Jinými slovy: co je nejvýše, nejintenzivněji roste. Např. dočasné zasazení celé bonsaje do vodorovné polohy může změnit žádanou větev v momentální apikál a podpoří se tím všechny její struktury v růstu, takže se podpoří i vývoj pupenů, o které nám jde. V tomto případě je již nutné znát původ a životnost "zapomenutých" pupenů a vědět, kde je lze očekávat. Zkušený bonsajista tyto informace získá od své rostliny přesněji nežli z literatury. Je třeba vědět, že skutečné tzv. adventivní nebo nahodilé pupeny se vyskytují velice vzácně a že jsou za ně pokládány vesměs pupeny naprosto normální, které pouze neprorašily v době, kdy rašily pupeny stejného typu, ale přitom si ponechaly živý terminální meristém schopný při splnění určitých podmínek dalšího vývoje a nebo to jsou pupeny rostlinou cíleně ponechávané jako meristematická reserva. Životnost zapomenutých pupenů je druhově i dle původu rozdílná: mnohdy jen 3 roky, ale i vzhledem k rostlině samotné mnohdy celoživotní. Proto lépe vyhovuje terminologicky nepoužívaný výraz "zapomenutý" pupen. Jaké pupeny zapomínají na své slušné vychování, až se zapomenou? Jsou to především silně zainhibované "pupeny" přeslenové, dále "pupeny" brachyblastů vzniklé za fylomy, které se v brachyblasty vůbec nevyvinuly a nevytvořily se na nich jehlice a pak "pupeny" z úžlabí pupenových šupin (viz obr.). V uvozovkách proto, že jejich vzhled vůbec neodpovídá představě o pupenu - je to obvykle shluk meristematických buněk s vrcholovými iniciálami zahnízděný v pletivu větve. Pokud neprodělaly nějaký stupeň vývoje, nelze je pouhým okem a často ani mikroskopicky identifikovat. Jsou-li živé, lze je donutit k vývoji a prorašení. Není jisté, zda je lze probudit polibkem, jako Šípkovou Růženku, ale zato je lze probudit prozaičtěji zrušením jejich inhibice a stimulací jejich vývoje růstovými látkami. To lze provést neeticky avšak radikálně chemicky nebo narušením apikální a terminální dominance v jejich prospěch, a to změnou postavení na rostlině (nejvzdálenější periferie a partie nejvýše postavené nejvíce rostou), odstraněním nebo redukcí dominující partie nebo partie s největší inhibiční aktivitou a snížením celkového nebo lokálního sinku promočních růstových látek ve prospěch cílové partie.

Zaštipování

Zaštipování je narozdíl od předešlých technik technika pravidelně se rok co rok opakující. Patří u bonsají z borovic k nejdůležitějším tvarovacím a udržovacím technikám. Odhlédneme-li od kompozičního záměru a estetické funkce, pak cílem zaštipování je porušit terminální dominanci a tím snížit source a tak celkový pool inhibičních látek v rostlině a současně zredukovat sink růstových látek kořenů nadzemní části a tak podpořit tvorbu a vývoj určitých pupenů vedoucí k zahušťování větví a celé koruny. Vzhledem ke snaze rostliny dosáhnout rovnováhy s kořenovým systémem, výsledkem je mnohonásobně větší počet výhonů s velmi malým počtem svazků jehlic (v sumě počtu jehlic však teoreticky shodný jako u nezaštipované rostliny).

Jemným řezem se pak provádí selekce vzhledově nadbytečného počtu větví vzhledem k tvarovacímu a udržovacímu hledisku umělecké kompozice autora bonsaje. Zaštipuje se buď nůžkami (existují i speciální zaštipovací nůžky a pinzety) a nebo v případě zaštipování křehkých výhonů nehty. Kromě speciálních případů by se neměly výhony stříhat přes jehlice. Při zaštipování je nutné si uvědomit, cíl zaštipování: o vývoj jakých pupenů nám jde především a pak, jaké jsou druhové zvláštnosti (vitalita pupenů, charakter tvorby pupenů a pod.). Z toho vyplývá i termín zaštipování a hloubka zaštipování. Termín zaštipování rozhoduje o míře zainhibování pupenů, která s časem a celkovým stářím pupenů i s pokračující dobou vegetace roste, neboť v pupenech se inhibiční látky postupně hromadí a navíc s postupem vegetace roste intenzita jejich produkce. (Pool inhibičních látek je však nejnižší po jejich chladové destrukci - tedy po období chladu na jaře.) Hloubka zaštipování vypovídá o tom, jak staré výhony se zakracují - zda právě rašící nebo vyrašené, nebo pupeny ještě nevyrašené, které budou rašit až za rok, nebo zda se zakracuje loňská či ještě starší "olistěná" část. Všeobecně platí, že čím je pool inhibičních látek vyšší a pupeny jsou starší, tím méně ochotné jsou probudit se do aktivity. Vzhledem k tomu, že nejběžnějšími borovicemi mezi našimi bonsajisty jsou dvoujehličnaté P. silvestris, P. mugo, P. uncinata, P. divaricata, P. nigra a pětijehličnaté P. arristata P. parviflora, P. strobus, kde jsou poměrně malé diference v chování jednotlivých druhů, je možné je diskutovat pohromadě. Je třeba vzít v úvahu pouze některé zvláštnosti jednotlivých druhů, na které by však schopný a vzdělaný bonsajista měl v podstatě pouhým pohledem přijít sám. Existuje mimořádně silná apikální a terminální dominance u P. arristata, z níž se vymaňují pupeny až po mnoha letech, ale s výhodou jejich mimořádně dlouhé životnosti, vedoucí k přirozené tvorbě tzv. "liščích ohonů". P. divaricata se vyznačuje mimořádně krátkým juvenilním obdobím a schopností prorašit ze "zapomenutých" pupenů až ze šetiletého "neolistěného" dřeva a velkou ochotou brachyblastových pupenů pokračovat ve vývoji v nové výhony a to dokonce u staršího dřeva. P. silvestris má typy, které drží jehlice 2 a jiné 3 roky a obvykle neproraší ze staršího dřeva, nežli je partie "olistěná", nebo těsně pod ní. Velmi dobře však odpovídá na všechny způsoby zaštipování. P. nigra velmi ochotně tvoří po odstranění celých rašících výhonů nové drobné přeslenové výhony. P. uncinata je občas schopná tvorby pupenů i na velmi starých partiích zdánlivě zcela nahodile, jinak se chová jako P. silvestris. P. mugo reaguje jako P. silvestris, ale drží jehlice i více let a je schopna prorašit rovněž téměř výhradně z "olistěných" partií. P. parviflora se v podstatě chová jako P. silvestris, i když díky množství odrůd s různými vlastnosti modifikuje její reakce. P. strobus se chová jako P. parviflora, ale má tendenci ke tvorbě dlouhých lysých partií na spodu výhonu. Pravidelným zaštipováním je možné se jich z velké míry zbavit. Zahušťuje po zaštipování méně ochotně nežli běžná P. parviflora. Při zaštipování můžeme v průběhu vegetace zakrátit teprve vyvíjející se pupen. Důsledkem bude s vysokou pravděpodobností poškození vzhledu v další sezoně vyrašeného výhonu (poškozené a deformované jehlice, zkroucený výhon) ale velmi silně se podpoří vývoj brachyblastových pupenů a všech ostatních pupenů a to tak, že mohou být připravené vyrašit již následující sezonu. Doporučuje se, pokud je zřejmé, že se vyvíjejí příliš silné dlouhé pupeny. Problémem je snadné vylomení pupenu celého. Vylomení rašícího pupenu nebo jeho zakrácení těsně pod jeho prvními jehlicemi vede k podpoře vývoje přeslenových i brachyblastových pupenů. Pokud jsou již připravené tyto pupeny k vyrašení, provádí se odstranění příliš narostlého pupenu ve prospěch slabších "olistěných" až u báze. Pokud nejsou přeslenové pupeny vůbec vyvinuté, podpoří se jejich vývin. Vylomí-li se pupen nešetrně, může se poškodit partie obsahující základy přeslenových pupenů a nevyroste pak nic. Proto se často raději stříhají a ponechává se z nich jen pahýlek. Doporučuje se v případě, že rašící pupen je příliš dlouhý a silný a má příliš dlouhou "neolistěnou" bazální zónu. Vhodné především u P. nigra. Zakracování rašícího výhonu v době rašení tzv. svící. Zrušením terminální dominance se podporuje vývoj všech typů "zapomenutých" pupenů. Jejich vývoj je však slabší, protože zůstává relativně vysoký sink vyvíjejících se jehlic pro promoční růstové látky a v době vývojové zralosti jehlic následnou jejich inhibiční aktivitou. Akcentována je zejména podpora vývoje brachyblastových pupenů. Doporučitelné jako standardní postup. Zvýšený pool promočních růstových látek vede mnohdy k nežádoucímu zvětšení délky jehlic. Jehlice, u nichž brachyblastový pupen pokračuje ve vývoji mívají podstatně delší životnost. Zakracování vyrašeného výhonu v době vyvinutých jehlic, má obdobný účinek jako v předešlém případě. Inhibiční vliv terminální dominance a dospělých jehlic ale působil dlouho a pool inhibičních látek je dost vysoký. Celkový zisk nových pupenů je proto nižší. Navíc jsou nové pupeny většinou slabé Doporučitelné v případě tendence rostliny k tvorbě malého počtu dlouhých vysoukaných pupenů. Efekt roste s životností jehlic. Pokud jsou jehlice již skutečně plné vyvinuté, jejich délka se tím nenaruší. Zakrácení větvičky v loňské či ještě starší části vede k podpoře všech typů "zapomenutých" pupenů. Pouze brachyblastové pupeny již obvykle nejsou schopné vývoje a proraší pouze zřídka. Poslední nejstarší "olistěná" zóna neskýtá jistotu, že se stačí vyvinout pupeny dříve, nežli opadá jehličí zcela. Pak větev obvykle zaschne. Toto riziko se zvyšuje s infekcí sypavek, zkracující životnost i napohled zdravého jehličí. Velmi dobře použitelné u P. longaeva, P. arristata a pod.

Odstraňování jehlic

Odstraňování jehlic se provádí z důvodů vzhledových a ke snížení transpirační plochy rostliny. Není-li žádoucí redukovat celé větve a větvičky, je při redukci transpirační plochy nutno odstranit část jehlic. Je dobré odstranit především staré nebo starší jehlice a šetřit jehlice nově vyvinuté. Není-li třeba spěchat, pak je dobré pečlivé vybírat a ponechávat jehlice, u nichž se vyvíjí brachyblastový pupen. U pečlivě vydrátované borovice (předpokládá se, že drát běží mezi jehlicemi a ne přes ně) se odstraňují především jehlice směřující od vodoroviny dolů. Vzhled se učeše a podpoří se tím vývoj brachyblastových pupenů směřujících nahoru a do stran. Jehlice se vytrhávají směrem k terminálu výhonu. V opačném směru se u některých druhů zatrhávají. Někdy se stříhají těsně nad výhonem. Pahýlek odpadne. Přerostlé jehlice je možno zakrátit šikmým řezem. Kolmý působí rušivě, umělá špička unikne pozornosti. Často se vystříhávají jednotlivé odumřelé jehlice - předčasně odumřelé bývají napadeny sypavkami. Větev bez jehlic odumře.Řez a zaštipování borovic tvoří jeden technologický komplex. Obě části mohou být nástrojem tvorby a dotváření a mohou mnohé napravit a mnoho pokazit. Proto je nutné velmi dobře sledovat reakce na jednotlivé zásahy, neboť nejen mezi bonsajemi platí, že každá jednotlivá rostlina i téhož druhu a odrůdy důsledkem interspecifické interkultivarové genetické diversity a v důsledku dalších většinou obtížně definovatelných faktorů a jejich interference se může chovat poněkud odlišně. Proto platnost všech pouček a slova "muset" je velmi omezená. Pozorování musí vést ke korekci technik. Žádna z technik totiž bohužel neplatí univerzálně. A to je právě skvělé.