Bonsai klub CZ

Aktuality

Home » Archiv » Pius Notter - Éra bonsají nikdy neskončí

Pius Notter - Éra bonsají nikdy neskončí

20-03-2009, 09:37

Naďa Klevisová - interview s Piusem Notterem

Co říkáte úrovni bonsajového hnutí v České republice za těch třináct let od doby, kdy jste u nás byl poprvé?

Když jsem před rokem 1989 přijel poprvé, tehdy ještě do Československa, zjistil jsem, že se tu mnoho lidí vážně zajímá o všechny druhy miniaturních stromů. Nebyly to jen bonsaje, ale miniaturní stromy z kamenných zahrad, z alpských skalních zahrad. Mnoho zdejších takzvaných bonsají byly ve skutečnosti spíše čarověníky. Prostě malé stromky vzaté z přírody. Většina z nich vypadala jako zelené koule bez zvláštního charakteru a osobitosti. Ale bylo tomu tak jen proto, že tady nepůsobil žádný učitel, který by zájemcům vyložil, jak má bonsai vypadat.

Lidé však byli velmi zanícení, mnohem více než na Západě. Všechny zdejší bonsajistické kluby byly hodně aktivní. Když se konala nějaká výstava bonsají, přišlo se na ni podívat deset i patnáct tisíc lidí, přesto, že stromky byly velmi jednoduché.

Udělalo to na mne obrovský dojem. A zároveň jsem si tehdy uvědomil, že se zdejší lidé potřebují učit, co je to bonsai. Aby pochopili, že tvorba bonsají není zahradnická práce, že je to vlastně umělecká činnost. Poměrně dlouho trvalo, něž si tenhle rozdíl uvědomili. Ale myslím, že zejména po roce 1989, kdy sem začalo přijíždět víc lidí ze zahraničí a také zdejší lidé konečně mohli volně cestovat, došlo v českém bonsajovém hnutí k velmi rychlému rozvoji. Dnes podle mého neexistuje žádný velký rozdíl v úrovni bonsajistiky v České republice a v západních zemích.

Když nyní v Praze sleduji, jaký materiál si lidé přinášejí na workshopy, nevidím prakticky žádný velký rozdíl. Zdejší lidé přinášejí skutečně kvalitní surový materiál pro tvorbu bonsají, a to znamená, že dnes už vědí, o čem je řeč. Je jenom otázkou času, než se lidé naučí tvarovat stromy dokonale. Podstatné je, aby chápali, o co v té věci jde. Ten proces poznání byl v posledních letech v České republice velmi rychlý.

Jak jste se dostal k působení v Československu?

Potkal jsem zajímavé bonsajisty odtud, mimo jiné pana Václava Wiesnera. Zaujali mě, a tak jsem přijal jejich pozvání. Před změnou politického systému jsem byl dlouho jediný, kdo tu působil. Lidé ze Západu, hlavně z Německa, ale i z jiných bonsajových center, se totiž zajímali jen o byznys. Za starého systému se tu ale žádný byznys dělat nedal, a tak nejevili zájem se jezdit. Já jsem se o žádný obchod nezajímal. Nikdy jsem ani nežádal o peníze za vedení workshopů nebo za demonstrace. Pro mne to vždycky bylo hobby, těšilo mě učit lidi a dělal jsem to s radostí.

Nebylo to vždy jednoduché. Vzpomínám si, že kdy jsem přijel do Prahy poprvé, musel jsem text své přednášky napřed poslat na velvyslanectví. A v přednáškovém sále udělali znamení na podlaze, kam se mám při řeči postavit, aby při záběru televizních kamer byl vždycky v obraze i oficiální portrét prezidenta Husáka. Díval jsem se na to s nadhledem. Zajímal jsem se jen o bonsaje.

Lidé kolem bonsají z Německa, Nizozemska a dalších zemí, kteří chtěli především obchodovat, sem přišli až po změně politických poměrů. Ale i oni pochopitelně přinesli nové pohledy, a tak svým způsobem pomohli zdejším lidem rozšířit si obzor.

Nedávno byl založen Bonsai Klub CZ. Co si o tom myslíte?

To je těžká otázka. Uvědomuji si, že po politických změnách došlo k velkým změnám také na zdejší bonsajové scéně. Předtím tu působily velké státní organizace, velmi dobře organizované a navíc i disponující značnými finančními částkami. To se po roce 1989 podstatně změnilo. Je pochopitelné, že mnozí z těch se nyní už o bonsaje nezajímají a raději investují peníze i čas do jiných, třeba spotřebních věcí. Zdejší lidé se prostě vrhli na uspokojování potřeb, které lidé na Západě mohli uspokojovat vždycky, a tady se teprve nyní otevřela řada možností. Pokud tomu rozumím, hned po roce 1989 se většina bonsajových klubů víceméně rozpadla. A potom, po několika letech, museli začít od začátku. V klubu, který teď založil pan Wiesner, jsou, pokud vím, v podstatě stejní členové, kteří byli v pražském bonsai klubu. Potkávám tu řadu tváří, které jsem vídal už deset či patnáct let. Myslím, že je dobré založit klub, který má už v názvu, že se vztahuje na celou republiku. Bonsajové hnutí by nemělo být soustředěno jen v metropoli.

V České republice je ovšem ještě jiná organizace, která si říká národní. Dochází ke konkurenčním tlakům, vnímám určitou žárlivost, ale považuji to za normální. Stává se i na Západě, že když má někdo šanci vyniknout, vydělat peníze a podobně, lidé se začínají chovat pošetile. Podobné věci se dějí všude. V Itálii byly vztahy ještě horší, vypadalo to, že se tam lidé navzájem pobijí, ale teď už je to za nimi. Ten proces sbližování ovšem trval celé roky. Trh a čas to vždycky nakonec rozsoudí.

Proč se tohle děje?

K podobným věcem dochází, když se sejde víc osobností, které chtějí vyniknout. Ve světě bonsají je to jednoduché, protože tady neexistují žádná pravidla. Není žádná univerzita, která by určila: tohle je mistr, tohle je profesor a tamhleten na to nemá. Přístup do bonsajového hnutí je naprosto svobodný. Každý si může přečíst moji první knihu, kde je padesát otázek a odpovědí. Dají se přečíst ve vlaku za půl hodiny. Když si ji přečtete, můžete řídit workshopy a budete o bonsajích vědět tolik, že vás každý nezasvěcený bude pokládat za velkého mistra. Ale lidé kolem bonsají nejsou hloupí a dovedou posoudit, kdo je dobrý a kdo ne. Jsem prezidentem Evropské bonsajové asociace a Česká republika je v této organizaci reprezentována Českou bonsajovou asociací, tedy tou druhou organizací, o které tu byla řeč. V tomto smyslu jsem na celém problému zainteresován. Pan Wiesner je můj dobrý přítel. Znám ovšem i prezidenta druhé organizace. Rád ze všech svých sil pomohu dát tyhle lidi dohromady, protože jedině ve spojení budou natolik silní, aby byli opravdu platnými členy evropské organizace.

Jak vidíte budoucnost bonsajového hnutí v dnešním světě? Tenhle svět je přece tak technický, tak rychlý, tolik zaměřený spíš proti vztahu k přírodě, než aby ho podporoval. Budou si lidé pořád nacházet cestu k bonsajím?

Cestuji také na Dálný Východ, do Číny a Japonska, kde je bonsai domovem víc než dva tisíce let. Jezdím tam už dlouho, a tak s tamějšími lidmi mohu hovořit o tom, jak se věci vyvíjejí u nich. Myslím si, že tvorba bonsají, tahle specifická práce se stromy, je tak zajímavá, že se o ni lidé budou zajímat vždycky. Když lidé míjejí zajímavý strom, každý se zastaví, a nemusí vůbec být bonsajistou. Lidé si kladou otázku, jak starý je asi ten strom, kolik bouří už přestál - stromy jsou zkrátka pozoruhodné.

Svět je dnes tolik přetechnizovaný, že jsme ztratili kontakt s přírodou, a právě bonsai představuje náhradu za to, o co přicházíme. Právě proto v posledních dvaceti až pětadvaceti letech vstoupila bonsai do západního světa. Teď už v něm má své stabilní místo jako umělecká forma, kterou přijímají i velké politické osobnosti. Pracoval jsem pět let pro španělského premiéra Felipe Gonzálese jako jeho osobní učitel tvorby bonsají. Uvádím to jako příklad, že si s bonsajemi nejen “hrají” nějací bezejmenní zahradníci, ale i vynikající světové osobnosti jim přikládají čím dál větší význam. A to proto, že v tomto koníčku nacházejí chvíle uklidňujícího kontaktu s přírodou, stranou všeho pošetilého shonu.

Řekl bych, že éra bonsají je v západním světe dosud na samém počátku a že nikdy neskončí. Velkou otázkou pro mne zůstává, proč se lidé z Východu věnují bonsajím už víc než dvě tisíciletí. A proč jsme my v západním světě, kteří jsme se stromy dělali bůhvíco (jen pomyslete na francouzské zahrady), nikdy nepřišly na nápad formovat stromy tak, aby vypadaly jako v přírodě? Odpověď nikdo nezná. V různých detailech se tvorba bonsají může časem měnit, ale ta samotná idea tvarování malých stromů tu s námi podle mého bude už pořád.

Fotografie z archivu V. Wiesnera